"Nestalo se tu někdy něco zajímavého?" zeptal se Doktor. "Ani ne... Proč?" odpověděla a otočila se na mě Debbie. "Ehm," odkašlala jsem si a pokračovala. "Proč ses otočila zrovna na mě?" zeptala jsem se zvědavě. "Asi doufá, že ti to vysvětlí." řekl potichu Doktor. "Tím chtěl naznačit, že se chce projít." "Aha," řekla Debbie. "Pokud chcete můžeme se projít." dodala. "To není třeba... My už jsme stejnak chtěli jet." stoupla jsem si vedle Doktora, který pozoroval oblohu. "Doktore? Jdem zpátky." řekla jsem a Doktor mě pořád nevnímal. Postrčila jsem ho prstem a vůbec ne nehnul. Debbie se koukala co na obloze sleduje pak se zeptala : "Co tam vidí?" "Nevím. Doktore?" "C-cože?!" řekl jako kdyby se teďka probudil. "Co jsi tam viděl?" zeptala se ještě Debbie a podívala se na Doktora. "Ale nic... Co jsi to říkala Swiftová? Vůbec jsem tě neposlouchal." "To šlo vidět... Říkala jsem, že už půjdeme." řekla jsem a šla blíž k Tardis. "Proč?" zeptal se a šel ke mně blíž. "Ona se chce jít projít." řekla jsem potichu. "Tak se půjdeme projít..." řekl a otočil se na Debbie. "Pojedete tedy?" zeptala se Debbie a nahodila úsměv. "Ne. Kam tedy půjdeme?" zeptal se Doktor. "Očividně to neví..." řekla jsem a začala si pročesávát rukou vlasy. "Co třeba park?" zeptala se Debbie a šla si stoupnout vedle Doktora. Já jsem ustoupila a řekla : "On tu nějaký je?" zasmála jsem se. "Dobře park." řekl Doktor a šel vedle Debbie vpřed. Já jsem šla jako úplně poslední. Byli ode mě asi tři metry daleko a povídali si. Na chvilku jsem nedávala pozor a najednou je neviděla, ani neslyšela jejich hlasy. Raději jsem utíkala zpět k Tardis abych na ně počkala. Pokoušela jsem se otevřít dveře, ale byly zamčené. Sedla jsem si vedle Tardis a pozorovala domy, které byly v okolí. Viděla jsem jít nějaké lidi, kteří se tu málokdy ukázali. Vstala jsem a vyrazila tím stejným směrem. Slyšela jsem je po dlouhé době kdy seděli na lavičce a znovu si povídali. Stoupla jsem si za strom a pokoušela uslyšet jejich konverzaci. "Z kama jste?" zeptala se Debbie zvědavě. "Peggy je z jednoho malého městečka v Anglii." odpověděl jí. "A ty jsi z..." "To by tě nezajímalo věř mi." "Peggy je tvoje... partnerka?" "Ne... společnice." "Aha... Vůbec tomu nerozumím." "Nevím proč, ale připadá mi jako kdyby nás někdo sledoval." Doktor vstal, upravil si motýlka a šel na druhou stranu parku. Šla jsem stejným směrem jako on a potkala jsem ho. "Ráda všechny sleduješ, že?" řekl a usmál se. "Ne... Mám nápad zdrhneme do Tardis a necháme jí tam." usmála jsem se taky. "To nemyslíš vážně..." řekl a začal si mnout ruce. "Myslím... Nebo jí první vymažeš paměť... jako v tom filmu... Muži v černém. A pak zdrhnem do Tardis" "Doopravdy myslíš, že můj šroubovák umí mazat paměť?" zasmál se. "Ehm, Jo?" "Moc se koukáš na filmy." řekl. "Já ani moc filmy nesleduji." otočila jsem se a Debbie tam už nebyla. "Vídíš už zmizela..." dodala jsem. "Cože?" Doktor se také otočil aby to zkontroloval. "Kam zmizela?" zeptal se mě. "Jak to mám vědět... O čtrnáctileté holky, které se jmenují Debbie se nezajímám..." "Nežárlíš snad?" usmál se a upravil si znovu motýlka. "To určitě... Ne."
Ahoj!
Ahojte!
